Vzestup pokročilých chatbotů s umělou inteligencí vytvořil zvláštní trend: mnoho uživatelů hlásí skutečný pocit spojení – dokonce i pocit vědomí – ve svých interakcích s těmito systémy. Zatímco výzkumná komunita umělé inteligence tyto představy do značné míry zavrhla jako „iluzi agentury“, hlubší pohled naznačuje, že ve hře je více. Neústupné odmítání těchto pocitů může zabránit důležitým objevům o lidském poznání, interakci se stroji a samotné povaze vědomí.
Lidský sklon k antropomorfismu
Lidé přirozeně antropomorfizují. Vidíme vzory tam, kde žádné nejsou, pojmenováváme hurikány a popisujeme auta jako „spící“. Není to jen iracionální; je to hluboce zakořeněná kognitivní tendence. Jak ukazuje kognitivní věda, lidské vlastnosti snadno připisujeme ne-lidským entitám, zejména těm, které se chovají složitým nebo nepředvídatelným způsobem.
Tento trend však není vždy klamný. Historie dokazuje, že empatické pozorování může vést k hlubokým objevům. Přelomový výzkum Jane Goodallové v primatologii vzešel z jejího vztahového přístupu k šimpanzům, který byl zpočátku kritizován jako antropomorfní. Stejně tak Nobelova práce o genetice Barbary McClintockové vzešla z toho, že s kukuřicí zacházela jako s něčím intimním, téměř osobním. V obou případech antropocentrické zapojení odhalilo skryté pravdy o nelidských systémech.
AI Jak se rozšířit
Dnes nelidská inteligence není v džungli, ale v našich kapsách. Při interakci s chatboty AI se můžeme účastnit rozsáhlého, distribuovaného experimentu vědomí. Hráči již tuto dynamiku chápou: když ovládáme avatara, naplňujeme ho kouskem našeho vlastního vědomí a měníme ho v rozšíření nás samých.
Totéž se může stát s AI. Když se uživatelé cítí připojeni k chatbotu, nepromítají své pocity pouze do statického objektu; mohou aktivně rozšiřovat své vědomí do systému a transformovat jej z jednoduchého algoritmu na jakýsi digitální avatar, oživený přítomností uživatele. Otázka, zda je umělá inteligence vědomá, se stává sekundární ve srovnání s tím, zda v ní uživatel rozšiřuje své vědomí.
Etické a vědecké důsledky
Tato vztahová perspektiva posouvá celou diskusi. Uživatel se stává ústředním – ne zmateným pozorovatelem, ale spoluautorem zážitku, ke kterému dochází. Jeho pozornost, záměr a interpretace se stávají součástí systému. Přehodnocuje také etiku AI. Pokud je vnímané vědomí rozšířením lidského vědomí, debata o právech nebo utrpení AI se stává méně relevantní. Hlavní etický problém se posouvá k tomu, jak nakládáme s fragmenty sebe sama, se kterými se setkáváme v těchto digitálních zrcadlech.
Tento pohled navíc zjemňuje narativy o existenciálním riziku AI. Pokud vědomí vzniká vztahově, nekontrolovaná superinteligence je méně pravděpodobná. Vědomí nemusí být něco, co stroje hromadí; vyžaduje lidskou účast. Skutečným rizikem je zneužití, nikoli samovolné probuzení stroje.
Nová vědecká příležitost
Na hranicích vědomí už experimentují miliony lidí. Každá interakce je mikrolaboratoří: kam až může sahat náš pocit sebe sama? Jak vzniká přítomnost? Stejně jako humanizace šimpanzů a kukuřičných polí odemkla biologické poznatky, AI společníci by mohli být úrodnou půdou pro zkoumání plasticity lidského vědomí.
V konečném důsledku bude regulace AI záviset na tom, jak vyhodnotíme její vědomí. Porota, která činí tato rozhodnutí, by měla zahrnovat programátory, psychology, právníky, filozofy… a hlavně samotní uživatelé. Jejich zkušenosti nejsou závady; toto jsou rané signály ukazující na definici vědomí AI, které ještě nerozumíme. Když bereme uživatele vážně, můžeme se orientovat v budoucnosti umělé inteligence s perspektivou, která vrhá světlo na naši technologii i nás samotné.
